Reklama
 
Blog | Martin k. Jakub

Magical world na druhou

            Jsem v Keni dva měsíce a ještě jsem neviděl slona, žirafu, lva ani hrocha. Zato se ale naše cesta protnula s příběhy, které si, jak doufám, budu pamatovat a předávat dál. Pokračování předchozího příspěvku o tom, jak jsem vyrazil na stáž zaměřenou na globální vzdělávání, odbourávání stereotypů a předsudků, ve které se mi a mojí parťačce Agnieszce z Polska podařilo zažít výše uvedené v plné síle již po týdnu pobytu v Nairobi a to účastí na pohřbu a naší participaci na něm. Vůbec jsme nevěděli, co nás vlastně po jízdě "dodávkobusem", ve kterém namačkaní na sebe cestovali dva vykulení Evropani a rodinní příslušníci zastřeleného kluka, manžela a bráchy, čeká. Nebožtík samotný cestoval s námi.

          Nikdy předtím by mě nenapadlo, že na téhle (sebe)vzdělávací stáži v organizaci MYSA, jež se pomocí fotbalu, sportovních aktivit a k nim přidružených programů (jako je ten můj fotografický s názvem Shootback; v jednom z minulých čísel Respektu byl rozhovor s výtvarníkem Lukášem Houdkem, který zde také pobýval) snaží vštěpovat mladým lidem z okolních slumů trochu povědomí o nebezpečenstvích tohodle světa a života v něm, zažiji tak silnou událost, jako je tradiční pohřeb jednoho z místních kmenů Luo. A už vůbec ne, že na něm budu silně participovat nošením rakve, tancem a dalšími méně či více (pro jiným kontinentem nepolíbeným Evropanem) podivnými způsoby. Pití pálenky mi ale šlo dobře, to se zase tak v různejch částech světa neliší.

           Bylo kolem devátý ráno, když nás minula luxusnější čtvrť Nairobi, takzvané Westlands, kde žije „horní“ vrstva obyvatelstva. Ty rozdíly jsou tady vidět neskutečně – přechod z jedný čtvrti do druhý vám nezabere ani deset minut, změna, kterou ale během toho uvidíte, je opravdu velká. Ze zablácenejch cest a míst, kde se všude kolem válí odpadky a kde se na sebe tísní domky z plechu, přes lidmi přeplněné centrum s nespočtem aut a všudypřítomným hlukem, ze kterýho všude kolem vyrůstají mrakodrapy, do prostornejch ulic, v nichž se dají spatřit nádherný vily s už ne zase tak nádherným oplocením připomínajícím středověký hradby. S podporou výdobytků moderních bezpečnostích systémů. Aka nabitý dráty, kamery a týpci s velkejma bouchačkama. Welcome to The Future.

          Tohle všechno nám míjelo před očima, když  jsme poprvé vyjeli do keňské přírody  a zamířili si to 300km za Nairobi, abychom pochovali zemřelýho do jeho rodný půdy. Většina osazenstva autobusu, snad až na řidiče, byla dost malátná po několika dnech beze spánku nebo se stimulovala žvýkáním khatu a mně absurdita tý situace pořád nedávala spát. Nad hlavou rakev, za sebou rozpadlý dveře dodávky, který někdo spěšně spojil dost pochybným provazem, v dodávce pro dvacet lidí s lidmi třiceti, na jazyku pořád pachuť z návštěvy městský márnice a v hlavě víří hustá mlha dost podobná tý, která se pomalu zvedá z okolo míhající se krajiny.

Reklama

          A tak jsem poprvý koukal na rozlehlou a dost uchvacující různorodost Keni. Bylo to v silném kontrastu s myšlenkama, který mi v tu chvíli běhaly hlavou. Začínal další keňskej den, žádnej východ slunce s žirafama se ale nekonal. Vyjeli jsme na kopce, který leží za hlavním městem ve směru naší cesty, přes mlhu toho ale zpočátku moc vidět nebylo. Farmářský městečka se sem tam znuděným dobytkem, stánkama Coca Coly, telefonních společností a k mýmu překvapení, Bati. Mlha se začala zvedat a nám se naskytl pohled na lesy dost podobný lesům u nás v Brdech. Bua spala, ostatní moc nemluvili, jen Kevin, jeden z bratranců, mi pořád tím svým hlubokým a khatem zastřeným hlasem povídal různý příběhy o jeho zemi a o lidech v ní. A já si říkal, že bohatství fakt neleží v Mezinárodním měnovým fondu a v mrakodrapech na Times Square. Smrt ale pořád obcházela někde vzadu v hlavě a bylo dost těžký se soustředit na něco jinýho, než na vlastní pochmurný myšlenky, který se se mnou táhly po většinu cesty na severozápad Keni.

         Jízda to byla, alespoň pro mě, trošku divočejší. Když jedete za deště v mlze z kopce v houpající se dodávce narvaný lidma (a rakví) s napolo otevřenými dveřmi za vašimi zády a rychlost není vzhledem k okolním podmínkám zrovna úměrná vašemu pocitu bezpečí, začnete pochybovat, žejo. Pak jsem si ale řekl – některý věci ovlivnit můžeš a některý ne, no ne? Místní řidiči sice nejezdí tak úplně podle pravidel, na který jsme u nás zvyklý, to ale ani náhodou neumenšuje jejich dovednosti, spíš naopak. Občas jsme zastavovali, někdy jsem věděl proč, jindy mi to zůstávalo záhadou. Vždycky se k nám ale rozeběhla skupinka lidí a nabízeli nám, s rukama v oknech dodávky aka pohřebního autobusu, něco, čemu by u nás říkali všichni bio produkty. Tady se tomu říká jídlo. Banány, kukuřice, ananasy, jablka, oříšky a tak dále.  

        Informace o tom, jak dlouho nám cesta zabere, se měnily každou chvíli a čas, jak už mi během dvouměsíčního pobytu došlo, tady je opravdu silně relativním pojmem. Nejdřív to bylo devět hodin. Pak osm. Pak deset. Pak šest. Do cílové destinace jsme dorazili po zhruba čtrnácti. Flexible African Time, jak mi nedávno řekl o místním přístupu k času slovenský ambasador. Přestal jsem se teda ptát a raději se koukal z okna na okolo se míhající krajinu. Kopce, ze kterých jsem viděl do rozlehlé krajiny, vystřidala pláň, kde jsem poprvé viděl něco z místní specifické flóry a fauny. Jen to nebylo nic z toho, co jsem si představoval a co mi podsouval Lonely Planet.

         Podél dálnice byly rozprostřeny národní parky, kde se daly zahlédnout antilopy, zebry a gazely. U samotné dálnice se procházely opice, pohled to ale nebyl nějak přírodou naplňující, páč se procházely kolem odpadků, který normálně lidi vyhazují za jízdy z auta. Sice ne všude, ale přesto dost očividně. Koše jsem našel jen v centru Nairobi. Ptal jsem se na to Kevina, proč si takhle špiní cesty, pak mi ale trošku docvaklo, že u nás to vlastně není moc jiný. Jen ta zvířata už nám došla. Tady není tak velkej důraz na zelenou výchovu a upřímně, v Čechách to nebylo před pár lety o moc odlišnější. Vyrůstal jsem patnáct let v Ostravě (která už je teď, jak doufám, na jiný cestě) a pohled z vlaku při cestě do současnýho bydliště v Plzni na tovární komíny a okrajový části je taky super zážitek. Moralizovat ale nikoho nehodlám, sám za sebou stopu zanechávám docela solidní. Kdo z vašich rodičů nebo prarodičů nepálil plast?

        Hlava se mi konečně začala trošku pročisťovat, ale přítomnost rakve (a jejího  obsahu) nad hlavou po mojí pravici byla pořád dost silnou připomínkou vlastní smrtelnosti a myšlenky se k tomuto tématu pořád vracely a obrázky toho, co jsem viděl v nairobský márnici jen tak nezaženu. Pár účastníků této výpravy pořád žvýkalo khat, místní stimulat dost podobný koka lístkům, tak jsem si žvýknul taky. Je to hořký, ale člověk si zvykne, účinek jsem ale žádnej nezaznamenal, tak jsem přestal. Na další zastávce sehnali mlaďoši někde flašku tvrdšího alkoholu, asi vodky, přihnul jsem si s nima, aby se mi alespoň trošku pročistilo patro od tý hnusný mrtvolný pachuti a nutno dodat, že cesta začala utíkat rychleji a v trošku veselejším duchu. Začali jsme si s Buou (v rámci psychohygieny) z naší situace dělat vtipy o tom, jak nepohodlný to asi musí bejt pro chlápka v rakvi a podobně. Nebylo to myšleno ani trochu urážlivě, někdy ale prostě člověk potřebuje jistý situace zlehčovat, aby se s nimi dokázal nějakým způsobem poprat.

        Projížděli jsme kolem obrovskejch čajovejch plantáží, který se táhly v lánech do daleka stejně, jako se u nás táhnou pole s obilím nebo se slunečnicemi. Nebo s řepkou olejnou. Slunce rozehnalo mlhu a pestrost týhle země mě začínala pomalu ale jistě znovu ohromovat. Dá se tady najít všechno – od pouští a savan, přes deštný lesy s do nebe se majestátně tyčícími stromy, nádherný bílý pláže kolem Mombasy a Malindy, velká pohoří až po rozlehlé vodní plochy Viktoriina jezera. Během dne jsme viděli, jak všude probíhá ten slavnej Rozvoj, o kterým se můžeme dočíst ve spoustě článků a publikací. Obrovský budování – žlutý bagry budující cesty, cesty, po kterejch jezdí ještě větší žlutý bagry budující benzínky Shellu, benzínky, na kterejch čerpají ještě větší náklaďáky, který vozí všechno potřebný k budování měst a infrastruktury. A už si taky nebudu stěžovat na stav D-jedničky. Greenpeace tady musí mít žně. Mě v tu chvíli ale nejvíc zajímala putující flaška vodky. A lidi kolem nás.

        Kdykoliv jsme vystoupili, tahali jsme pozornost. Muzungu, bělochu, volali na nás všude. How are you? How are you?, křičí na nás děcka, aniž by třebas kolikrát věděly, co to znamená. Give me something!, ozývalo se dost často. Jojo, chodící peníze, tak nás většinou všichni vidí. Ale odsuzovat je za to taky nehodlám, neziskovy tady udělaly kolikrát i víc škody než užitku. Haha, kdyby viděli můj studentskej život, říkal jsem si. Kort ten uměleckej. Většina místních vidí v Evropě ráj zaslíbený, kde všichni mají dostatek práce, peněz, lásky a duhy nad hlavou. Jasně, že máme daleko víc, toho jsem si moc dobře vědom, je nám ale všem stejně podsouváno, že cesta ke štěstí je dlážděna smartphonama, plazmovejma televizema a Coca Colou. Skoro každej tady taky smartphona má. Já si se svou starou nezničitelnou Nokií kolikrát připadám dost nepatřičně. Můj Samsung Galaxy S4mini byl před necelým rokem ukraden po měsíci vlastnictví, takže si do budoucna pořízení další takový hračky dost rozmyslím. Trošku odbočím a v této souvislosti a doporučím knihu Manfreda Spitzera jménem Digitální demence. Colu si dám ale taky rád. Hlavně na rozbouřenej žaludek.

       Míhalo se toho kolem nás spousty, objížděli jsme zácpy na cestách a den se pomalu přesouval do svojí pozdní části. Slunce se sklánělo k obzoru a ozářilo okolní krajinu dost známou kýčovitou barvou. Něco na tom kýči je, říkal jsem si – najednou mi z hlavy odplul důvod naší cesty a taky skutečnost, že jsem se ještě to ráno zapojil do manipulace s rakví. Zlatavej nádech keňský krajiny mi připoměl, že pro tyhle momenty chci vlastně žít, pro tyhle takzvaný kýče a vzhledem k okolnostem našeho výjezdu mi ten pocit probíhal tělem ještě stonásobněji. Jeli jsme tam namačkaní všichni pohromadě bez rozdílů, děti se smály, rozproudil se hovor a už ani ta rakev nad hlavou se nezdála tak nepatřičná. Zní to divně, ale začali jsme si užívat pohřeb. Vkradlo se mi do mysli menší pochopení celýho tohodle třítýdenního rituálu kmene Luo, jehož zakončení jsme měli tu čest se účastnit – spojení truchlení a smutku nad mladým mrtvým a zároveň oslava jeho života a života samotnýho. To jsem ještě netušil, co nás čeká po příjezdu na místo.

 

      Začalo se stmívat, pomalu vyšly hvězdy a my jsme byli už tak trošku zničení po skoro 14ti hodinový cestě z Nairobi. 300km ještě nikdy nebylo tak dlouhých. Pomalu ale jistě se naše výprava blížila k cílové destinaci. Vjeli jsme do farmářský oblasti kousek od hranice s Ugandou a začali se pohybovat po vedlejších komunikacích. Výraz „vedlejší komunikace“ dostal novou podobu. Řidič zpomalil a začal odbočovat na cestu, kterou bych s odvahou nazval polní a rámovaly jí stromy a keře. Nikde jsem nic moc z okna kvůli tmě neviděl, větve narážející do boků auta mi ve výhledu taky moc nepomáhaly. Z ničeho nic začal řidič troubit. Cože?, říkal jsem si. To chce asi upozornit auta, který by se mohly nacházet někde před náma na cestě, odpověděla na moji v duchu položenou otázku Bua. Ostatní nám ale vysvětlili, že takhle svolává všechny z okolí, aby věděli, že se blíží náš spolucestující v rakvi. A opravdu – začínal jsem rozpoznávat mezi stromy a na polích běžící siluety lidí, hlavně mladejch. Sem tam světla motorek. Trošku se ve mně zvedala míra nervozity. Co bude teď? Kolik lidí tam bude? Jak se budou dívat na nás? Vždyť tohle je kraj, kde někteří lidi bělocha ještě nikdy neviděli naživo. A jak vlastně bude všechno probíhat? Nenarušíme tady něco svojí přítomností? Nenaruší oni nás něčím? Nejsem sám narušenej? To, co následovalo po příjezdu na místo obřadu, mě překvapilo asi stejně, jako…jako…no prostě jako když se ocitne student Užitý fotografie z Čech na pohřbu keňskýho kmene Luo poblíž hranice s Ugandou aniž by vlastně věděl, jak se tam ksakru dostal a proč si ksakru zapomněl kartu do foťáku. Moje účast a zapojení se v pohřebních rituálech mělo pokračovat. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama