Reklama
 
Blog | Martin k. Jakub

Magical world

Když jsem se na letišti před cestou do Nairobi loučil s nejbližším kruhem rodinným, říkala mi mamka, že nemusím bejt pokaždé v první linii. Tam se ale dějou ty nejlepší věci, povídám jí nazpátek. Nechtěl jsem, aby první příspěvek zaváněl něčím smutným (až morbidním), ale myslím si, že tenhle příběh je hodný sdílení, ač je téma smrti silně nepopulární. 

          Byli jsme v Nairobi pár dní – začala nám tříměsíční stáž v rámci evropského programu zaměřeného na globální vzdělávání GLEN a ani jednoho z nás asi nenapadlo, že ten první tejden bude silně brnkat na naše lidský struny. Po příletu jsme se ustájili v domečku ve východní  čtvrti města, jak nám bylo doporučeno předchozím účástníkem programu. Osazenstvo nás přijalo s otevřenou náručí – máma Beth, její syn Tony, jeho holka Phannys a Tonyho synovec Mika. Rodina to byla veliká; starší děcka už se odstěhovali, manžel Beth žil na farmě dál od města a na bratrance/sestřenice jsem se z důvodu úspory času radši neptal. 

                                        

                                                                        Beth

            Jednou jsme si tak vykračovali po naší čtvrti s Phannys a Tonym po boku, když nám nabídli návštěvu rodiny Phannys, že se tam u nich něco koná. Co?, ptáme se. Pohřeb mýho bráchy, odpovídá s úsměvem Phannys. Jemně jsme vyvalili oči a já se dál zajímám, co se stalo. Před dvěmi týdny ho zastřelili, vysvětluje mi, pořád s úsměvem, Phannys. Aha.

Reklama

            Došli jsme k místu bydliště rodiny zastřeleného, kde už seděla většina příslušníků. Takhle se tam scházeli poslední dva týdny, modlili se, vzpomínali, zpívali, pili, kouřili, tančili. Dostali jsme sladkej čaj s mlíkem a samo, že jsme strhávali pohledy ostatních – asi není moc zvykem místních bílejch turistů a návštěvníků účastnit se keňskejch pohřbů. Popřáli jsme matce a ženě toho mrtvýho  kluka upřímnou soustrast, sedli si do židlí a koukali kolem sebe netušíc, co dělat a jestli se vůbec hejbat. Postupně se začali scházet bráchové a bratranci nebožtíka. Třásli jsme si rukama, koukali na sebe (jejich koukání bylo o dost podezřívavější než naše) a zase se usadili. Po nějaké chvíli začal jeden z nich zpívat a my jsme věděli, že máme možnost účastnit se něčeho hodně výjmečného, co v nás zanechá stopu na hodně dlouho. Tiše jsme seděli a poslouchali, jak se postupně přidává celá rodina. Nikdo nebrečel, jen se drželi za ruce a zpívali. Po chvíli jsme odešli s tím, že se musíme připravit na práci. A taky to trošku vstřebat. To bylo pondělí.

            Ve středu přišlo pozvání další, že prý bude party. No zvědavost byla silná, tak jsme vyrazili znovu a ještě s menším peněžním příspěvkem v ruce. Přispívalo se na rodinu zemřelého a my si řekli, že alespoň nějakou symbolickou částku přihodíme – odevzdá se to pak všechno manželce toho 29ti letýho kluka, kterej už jim teďka nic moc nevydělá. Party probíhala v dost laxním duchu (když jsme odešli, tak se prej rozjela), hrálo reaggea, všichni na nás zase koukali, děti především. Ale už jsme si tak nějak zvykli, povídali si kolem, zjišťovali, co se stalo a dostávali různé verze tohodle neštěstí. A taky přišla nabídka účasti na ceremonii. V Keni je 42 kmenů (ne, neběhají s oštěpama, každej tady má smartphone a domácnost bez televize není domácnost) a různý kmeny mají různý pohřbívací rituály. Luo, jak se jmenoval ten „náš“, pohřbívá své mrtvé docela dlouho a jezdí s nimi do jejich rodné země. V našem případě 300 km za Nairobi. Nabídku účasti jsme zvažovali dlouho. Jo, byli jsme trošku sobecký a chtěli se podívat i někam ven z města, i když příležitost k výjezdu to se schématem tourist-safari zrovna nebyla. Příspěvek, kterej byl k cestě vyžadován, nám přišel dost únosný, tak jsme ve čtvrtek, den před odjezdem, souhlasili. Večer bylo naplánováno další posezení a my koukali okolo, jak to všichni zvládají. Moc prej nikdo z nich během dvou týdnů nespal. Popíjelo se, kouřilo, žvýkali khat (místní stimulant, nejblíž k přirovnání asi coca lístky) a zase reaggea. Už na nás padala únava a druhej den nás čekal odjezd v pět ráno, tak jsme se odebrali do našeho pokojíku dva krát dva metry s poschoďovou postelí a říkali si, co s sebou vzít a jaký to asi bude. Máme si brát foťáky? Bude to nebezpečný? Co komáři a malárie? A tak. Jste týden poprvý na cizím kontinentu, v cizí zemi, v cizí rodině a jedete na pohřeb. Dobře to začíná. Nevím, jak Bua, ale já moc nespal.

            Vstávání ve čtyři nebylo zase tak těžký, jak jsem myslel. Sebrali jsme svoje věci a odebrali se do domu rodiny Phannys, kde se starší příslušníci rodiny a hlavně ženy nacházeli zhruba ve stejným stavu, v jakým jsme je předešlý večer opouštěli – seděli v obýváku u televize v kruhu,popíjeli čaj, kolíbali děti a koukali na nás. Jeden z členů rodiny byl kněz a po nějaké chvíli vstal, šel doprostřed místnosti a začal zpívat. Po kůži se mi rozeběhlo jemný mrazení. Postupně se přidávali ostatní,nikdy ne všichni najednou, ale spíš vzájemně se doplňující. Tolík soucitu, lásky a úcty, smutku a naděje, kolik se v té chvíli nacházelo v místnosti mi bránilo v jakýmkoliv pohybu, ani vzduch z plic a do plic neproudil. Bylo pět hodin ráno, my stáli v místnosti a poslouchali silnej a zvonivej hlas truchlících v naprostý úctě k životu. Skončilo to asi stejně rychle, jako to začalo. Přijel objednanej matatu (malá dodávka pro devět lidí,ve který jich jezdí většinou patnáct), my tam naházeli všechny věci, lidi, děti, jídlo a naplnili prostor tak, že pohnout se nepřipadalo v úvahu, a vyrazili. S Buou jsme byli jak tabula rasa. Co bude dál?

            Po chvíli jízdy nás řidič vyhodil na nějákém místě, o kterém jsem si nejdřív myslel, že je autobusová zastávka (bylo nám řečeno, že do cílové destinace se pojede busem), pak mi ale trošku cinknul do očí nápis City Mortuary. Aha. Byla zima, místní seděli všichni zabalení jak na lyžovačku, já dělal frajera v košili a kraťasech, že prej u nás je tohle léto. Není. Hráli jsme si s děckama, povídali, pokuřovali a čekali. Přemýšlel jsem, jak se asi mají všichni u nás a co by asi říkali na momenty, jež jsem měl tu možnost zažívat. Město se postupně probouzelo, začinala jezdit auta, všude byla mlha a smutno. Akorát tak na pohřeb.

            Kolem sedmý, po hodině a půl čekání, dorazil autobus a z něj vytáhli nebožtíka v rakvi. Asi chtěli šetřit místem, říkal jsem si, když jsem přemejšlel, proč  sakra jede rakev v autobuse. To jsem ještě nevěděl, že tam s ní pojedem za hodinu taky. Kolem rakve se sešli strejdové, bráchové a bratranci, koukali na sebe, v očích prázdno, v těle zimu. Zvedl jsem se, když mi došlo, že asi budou potřebovat pomoct a říkal si, jak se mi (a proč) asi stalo, že budu poprvý v životě nést rakev deset tisíc kilometrů od domova. Ponětí o tom, co se vlastně bude s rakví a s tělem vevnitř dít a kam ho neseme, jsem neměl. Pořád se na mě dívali trošku podezřele, ale pomocí nepohrdli. Vykročilo nás šest s rakví směrem k bráně vrátnice, Bua zůstala s dětma a se zbytkem, následovaly nás jen tety, sestry a sestřenice, ale jelikož bylo sedm ráno a otvíračku měli zřízenci toho místa až od devíti, museli jsem se asi třikrát vracet tam a zpátky. Mně v hlavě znělo jen: what the fuck?

            Víte, jak se vždycky v knížkách píše o tom zápachu, kterej se vám bude držet na patře? Jak se ho nemůžete zbavit, jak se vám z něho zvedá žaludek a jak je nechutně sladkej? Takhle teda smrdí smrt, říkal jsem si, když náš „průvod“ zamířil venkovním prostorem směrem k zadní části městský márnice. Hlavou mi běželo v tu chvíli neskutečný množství věcí. Začínali zpívat ptáci, ale kolem márnice lítaly jen vrány. Moc mi to náladu nezvedalo, abych pravdu řek. Unás se o smrti moc nemluví. Je to nemoc, kterou se všichni snažíme vyléčit a už se s ní přestáváme umět vyrovnávat. Neumím si představit, že bych začal rozhovor někde v hospodě v Plzni tímhle tématem. Proč bych taky měl? Ve třiadvaceti letech by tohle téma nemělo být hlavním. Mělo by být ale součástí našich rozhovorů. Patří to k životu, říkal jsem si. A tak jsem spolu s ostatními vkročil s rakví do přední místnosti márnice, kde jsme ji nechali pracovníkům. Pracovníci. Nechci je moc blíže popisovat, pohledy měli ale krutý, v držce cigáro a prej tam i přespávali.

             Před budovou ve mně skončila polovina krabičky cigaret značky Sportsman. Koukal jsem se nahoru na šedý nebe a zase si opakoval ty samý otázky: proč jsem musel do hajzlu jet deset tisíc kilometrů daleko, abych získal takovouhle zkušenost? Lidi umíraj všude a to, že jsem v Keni na tom nic nemění, není to tady žádná válečná zóna. To ale nebylo všechno. O podplácení a úplatcích v týhle zemi se píše dost, že to uvidím na vlastní oči v márnici, to jsem moc nečekal.

            Jelikož bylo sedm ráno a nebyla plnohodnotná otvírací doba, musela se rodina složit a dát prachy dvěma pracovníkům, aby jim člena rodiny oblíkli, jinak by to zbylo na sestrách a sestřenicích. No taky bych o tom přemejšlel, co vám budu povídat. A tak jsme čekali. V tu chvíli mi v hlavě běžely obrazy tváří všech lidí, který mám rád a oni mi tak pomáhali i na tu dálku, příznačný světlo ve tmě, svíčka ve studený zimní noci. Mohl jsem v tu chvíli být na miliónech jiných míst, vždyť život miluju celým srdcem, tak proč se musím namáčet do něčeho takovýho? No hlavně aby ses z toho neposral, říkala mi ta racionálnější část. Student umění, no jasně.

           Když se otevřely dveře a zavolali na nás, že je všechno připravený, nikdo se nepohnul. Přesunuli totiž rakev do vnitřní části márnice, kde mimo našeho nebožtíka leželi i jiní. Rodinní příslušníci stáli, koukali se do země, všude ty vrány a smrad zevnitř. Nakonec se sebrali dva nejstarší bráchové a jeden strýc, vešli dovnitř, ale to jaksi poměrově k velikosti a tíze nebožtíka nestačilo. Jedna ze sester stála ve dveřích a se silně zničeným pohledem, na kterej asi v životě nezapomenu, se na mě podívala. Do hajzlu, řekl jsem si znova, sebral všechnu odvahu a jako čtvrtej se vydal dovnitř. Žádný podobný místa nejsou zrovna turisticky atraktivní, o těch nairobských to platí stonásob a popisovat, co jsem viděl, se mi moc nechce. Zadrželi jsme ve čtyřech dech, popadli rakev a vynesli ji ven, kde už zajížděl autobus pro náš náklad. Ti, co zůstali venku na mě koukali s otevřenou pusou. You are so brave!, povídá Tony. No to určitě, říkám si pro sebe a v hlavě mi vybuchuje. Autobus byl moc z kopce, takže vyjel před budovu na prostranství, kde čekali ostatní. Když jsme tam rakev odnášeli, vyhledával jsem očima svýho tandem parťáka, jak se v GLENu říká člověku, který s vámi z jiný než vaší evropský země jede na stáž. Kdyby tam Bua nebyla, nevím, co bych si asi počal se svým mentálním rozpoložením.

           Netuším, jak tandemy vybírají a dávají dohromady, ale už když jsme se viděli poprvý na nádraží za Berlínem před odjezdem na první přípravný seminář, bylo mi jasný, že tohle setkání je dost zásadní – během chvíle jsme se stali bratrem a sestrou a já doufám, že tohle silný přátelství vydrží neposkvrněný až do smrti.                                                                

                                     

                                                           Agnieszka Bulacik

          Tam na parkovišti před nairobskou márnicí mě jediným objetím zachránila před menším duševním kolapsem. Jo, na světě se děje spousta hroznejch věcí. Jakožto bývalý student sociální a kulturní antropologie a bývalý pracovník v různých neziskových organizacích si myslím, že mám alespoň nějaké povědomí o tom, co se ve světě a s ním děje. Nebo se alespoň snažím jej mít. Zažívat něco na vlastní kůži je ale fakt trošku jiné. A pro mě to bylo první takové silnější upozornění, že jsme křehcí a že to, co máme, může fakt lusknutím prstu zmizet nebo odplavat v čase. Všichni přátelé, všechny vzpomínky, všechny lásky, veškeré momenty se ztratí jako slzy v dešti (Blade Runner).

          Už mě potom ani nepřekvapilo, když se třicet lidí a rakev nad jejich hlavami v minibuse pro lidí dvacet vydalo na 14ti hodinovou cestu. Nevyspalej a namáčknutej na zadním sedadle jsem koukal na míhající se domy Nairobi, v hlavě se mi pořád opakovalo „Fuck!, Fuck!, Fuck!“, Bua usnula a já přemýšlel, jestli se mnou tahle příhoda něco udělá.

          Vedle mě přežvykoval jeden z bratranců, Kevin, khat a už vypadal po neprospaných několika dnech strávených na tomhle přírodním stimulantu dost omámeně. Potetovaný ruce mi ukazovaly nairobský ulice, korporátní sídla, ambasády. V jedný chvíli se na mě dlouze kouknul znavenejma očima a zastřeným hlasem povídá: “It’s a magical world.“  No do prdele, to máš teda recht, kámo, zazněla mi v hlavě odpověď, ale nic jsem neříkal a koukal se dál z okna.

          Dívali jsme se na sebe všichni bez vyjímky jinak. Žádný rozdíly mezi námi zčistajasna nebyly. Nezáleželo, jestli jsme bílý, černý, růžový nebo zelený. Nezáleželo, jestli jsme z bohatýho starýho kontinentu nebo z chudší Keni. Smrt a laskavost nás spojila. Na seminářích nás připravovali na odbourávání stereotypů a předsudků, na který v životě narážíme, ale na momenty a zážitky, jako byl tenhle, je asi lepší se ani nepřipravovat a přistupovat s otevřeným srdcem a mnohdy naivní myslí. Nechci a ani si nemyslím, že by se stereotypy a předsudky daly vymítit jako nějaká nemoc. Prostě se s nimi akorát orientujeme v čím dál tím složitějším světě a mnohem důležitější je, jak a proč je používáme. Nepatřím ke sluníčkovým lidem, který maj za zády duhu při jízdě na jednorožci, mění svět pomocí vesmírných energií a koťátkovskejch videí na youtubu. Náš projekt ve slumech v Nairobi ale začínáme citací:“If you are to ask me what are the greatest issues in Africa,
I would say it is that people love, people fuck, people kiss, people speak.“ (Binyavanga Wainaina). Asi tak. A má to pokračování.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama